Indické autobusy – show a adrenalin

Delhi Delhi Delhi Delhi Delhi! Agra Agra Agra Agra Agra! Jaipur Jaipur Jaipur Jaipur Jaipur! ozývá se podél nástupišť indických autobusových nádraží. Na informace o odjezdech se sice můžete zeptat u okénka ENQUIRIES (tedy nikoli INFORMATION), ale můžete také naslouchat přímo konduktérům, kteří vyvolávají jména měst, kam jejich autobusy právě odjíždějí.

Cestování po Indii autobusem se mi obecně zdá mnohem snazší, než cestování vlakem. Zatímco kvůli jízdence na vlak musíte podstoupit poměrně zdlouhavý a mnohdy vysilující proces rezervace, na autobus žádnou rezervaci nepotřebujete. Z větších měst navíc velmi často jede do vámi zvolené destinace autobus téměř okamžitě.

Indická autobusová nádraží jsou v porovnání s vlakovými téměř balzámem na duši. Je to sice tvrzení velmi nadnesené, ale mám tím na mysli, že vlaková nádraží v Indii ve mě vždy vyvolávají určitý násobený pocit úzkosti a napětí. To je způsobeno především naprostou přelidněností, množstvím chudých cestujících čekajících vleže či v sedě na zemi (v nádražní hale i na perónech nástupišť), davy lidí s převelikými náklady na hlavě proudícími od vlaků a mým občasným neodbytným pocitem, že právě teď někde tady muslimští teroristé možná “zapomněli” tašku s výbušninou. Chybí tu také odpadkové koše a odpadky se hromadí v kolejišti. Není proto divu, že se tam pohybují krávy, toulaví psi a krysy, na odpadcích si pochutnávají a občas přeběhnou i přes nástupiště. S vyhledáváním WC či jeho úplnou absencí si zejména muži hlavu nelámou, bezstarostně močí přímo na koleje. Zkrátka vlaková nádraží by byla vhodným místem pro natáčení dramatu, hororu či detektivky. Chcete-li zažít pravý a nefalšovaný kulturní šok, navštivte hned po příletu do Indie například nádraží Old Delhi (nejlépe v noci nebo po ránu).

Naproti tomu BUS STATIONS nebo BUS STANDS jsou téměř vždy mnohem čistější, s menším počtem pasažérů, kteří obvykle vyhlíží kultivovaněji (snad je to dáno tím, že vlakem II. nebo III. třídy lze poměrně snadno cestovat načerno, kdežto v autobuse se to nikomu nepovede a je tedy svým způsobem té nejnižší kastě zapovězen).

Konduktér vám někdy prodá jízdenku hned při nástupu do autobusu a jindy obchází cestující a prodává lístky až za jízdy. Co se týče velkých zavazadel, máte-li štěstí a narazíte na autobus s dobrým personálem, dovolí vám vzít si je do busu a umístit vedle sebe na sedačku. Nemáte-li štěstí, začnou tvrdit, že se tam vaše krosny zaručeně nevejdou a pak putují buď na střechu (nutno zkontrolovat, aby byly opravdu dobře přivázány) nebo do tzv. “tool boxu” – prostor zezadu autobusu, který se otevírá a zavírá imbusovým klíčem a kromě servisního nářadí v něm cestují někdy také pytle brambor, zeleniny, rýže a podobně, takže si asi dokážete představit, jak “čistý” bude váš batoh, poté, co ho v cílové stanici vyndáte.

Máte-li štěstí, jste v autobuse “vzácnými hosty z daleké země”, můžete si vybrat, kam se posadíte a vůbec jste celou dobu notně obskakováni (konduktér vám hlásí, kde právě jste, za jak dlouho budete vystupovat, nabízí vám bonbóny atd.) Nemáte-li štěstí, nejste vzácnými hosty z daleké země a konduktér vás začne nutit sednout si na sedačku příslušného čísla (i když třeba u ní nejde zrovna otevřít okénko a vy byste raději seděli na zadní šestisedačce, kde je přece jenom nejvíc místa, nebo úplně vepředu, kde to zase tolik nedrncá).

Těsně před odjezdem a těsně po něm se pak odehrává nebývalá show: do autobusu se nahrne hned několik indických “obchodních zástupců” a každý z nich začne prezentovat určitý produkt. Jeden zubní kartáčky, další umělohmotný ubrus, další zázračné kapky ajurvédské medicíny, další zaručeně nerozbitnou kapesní baterku a další jedinečné sárí ze speciálního materiálu. Obvykle to bývá velmi humorná podívaná, protože, ač v hindštině, je vidět, že mají naučen svůj projev jako básničku, a tak ho také přednášejí. Indičtí spolucestující je se zájmem sledují a napjatě naslouchají. Prodejci doprovázejí svou prezentaci praktickými ukázkami, jako že tento ubrus zaručeně nelze roztrhnout (předvedou a nechají otestovat jednoho z pasažérů) nebo že toto jedinečné sárí lze složit do úplně malinkatého balíčku, který je ideální pro cestování. Po ukončení prezentace samozřejmě projdou celým autobusem, nechají všechny, aby si jejich produkt náležitě osahali, prohlédli a ozkoušeli, většinou si nikdo nic nekoupí, autobus se mezitím rozjede a oni z něj pak i s nákladem svých výrobků někde za jízdy vyskočí.

Větší úspěch mívají prodejci drobného občerstvení a vody, od těch si zpravidla cestující něco koupí, protože cesta bývá dlouhá a únavná. “Ice-creeeam, ice-creeeam…” ozývá se například někdy pod okýnkem i v dopravní zácpě a lidem je povoleno lízat ručně vyráběné nanuky za jízdy v autobuse. Ostatně proč by ne, jeho interiér je špinavý už tak, že ani nemůže být špinavější. Zprvu vás může také šokovat, že prodavač nabere porci rýže nebo dálu z kbelíku a dá ji hladovému cestujícímu na kousek novinového papíru. Že se ty noviny před tím válely bůhví kde a sahal na ně kde kdo špinavýma rukama, tady nikdo neřeší.

O stavu většiny indických silnic netřeba mluvit v superlativech, a pokud ano, tak jen v těch negativních. Nejvíc si to užijete, když sedíte právě na zmíněné zadní šestisedačce. Bez varování vlítne autobus do díry ve vozovce, že nadskočíte až půl metru vysoko. Než se člověk naučí takové pády tlumit, dostává zabrat především kostrč a někdy i kolena, v případě, že se do nich praštíte o sedadlo před vámi. Pozor také na fototechniku (naštěstí mi praskla jen plastová krabička s hadříkem na čištění objektivů a filtry a skla to přežily).

Mnohdy záleží styl jízdy na povaze řidiče. Některý jede na indické poměry vcelku slušně, ale jiný řídí s prominutím jako prasátko. Milovníci adrenalinu to jistě ocení a Indům je to jedno, respektive nepřijde jim na tom nic divného.Jeden řidič jistého “Express Busu” například nepřibrzďoval ani před zatáčkami, takže ty ostřejší doslova řezal po dvou kolech. Jiný řidič zase předjížděl kdekoli a kdykoli, i když měl v protisměru nedaleko před sebou jiné vozidlo. O to vydatněji však troubil. Několikrát musel kvůli němu protijedoucí motorkář sjet z krajnice do písku či štěrku, nechtěl-li být smeten autobusem. Pocit jisté nadřazenosti u onoho řidiče jistě korunoval trik, kdy předjel jiné vozidlo a protože auto v prostisměru bylo ještě dostatečně vzdáleno, jel v jeho pruhu proti němu tak dlouho, až se ocitl téměř před ním, a teprve pak se zařadil. Mezi tím, při jízdě v protisměru, stihl plivat z okýnka, rozhlížet se kde co lítá, bavit se s cestujícími za sebou, pít vodu z láhve, zesilovat rádio a tak podobně.

Za zmínku stojí také případ, kdy se do autobusu nahrnulo na jedné zastávce asi 100 cestujících a řidič i poté stále nabíral další a další, až byl autobus narvaný až po střechu, s hrozny lidí visícími ze dveří. Obvykle se toto děje v městských spojích, v dálkovém to byla asi výjimka, ale jeli jsme takhle 60 kilometrů, než skoro všichni zase vystoupili. Naštěstí jsem seděla u okýnka (ty jsou vždy posuvná a ve všech autobusech stále otevřená dokořán), ale těm, co stáli těch 60 km v uličce a trpěli jako sardinky, jsem tedy nezáviděla. Navíc na sebe někteří vzdálenější pasažéři neustále něco pokřikovali.

Kolorit indických autobusů v neposlední řadě dotváří také reprodukovaná hudba: pokud náhodou řidič vypne rádio, velmi často to některý z pasažérů nevydrží a pustí na plné pecky MP3 z mobilu. Ač je to slyšet na celý autobus, nikdo ze spolucestujících se nad tím nepozastavuje a nikomu to nevadí. Nejnovější bollywoodské hity mají přece všichni v oblibě.

 

Jak si nerozhněvat hinduistické bohy

Na skutečnost, že si před každým hinduistickým chrámem musíte zout boty, si zanedlouho zvyknete. Před vstupem do sikhské gurudváry je navíc povinné projít mělkým bazénkem, omýt si v něm nohy a uvázat si šátek na hlavu. Projevila jsem snahu vniknout tam s kloboukem, ale Sikhové mě zastavili: prý to musí být pouze a jedině šátek. Naštěstí jich tam měli k zapůjčení slušnou zásobu. Co se týče obuvi, ta se někde hromadí pod chrámovými schody, ale v Amritsaru u Zlatého chrámu jsou dnem i nocí v provozu dvě velkokapacitní úschovny bot na bázi divadelních šaten. Jen číslo na žetonu je v hindštině, takže když ho ztratíte, máte smůlu, protože netušíte, pod jakou cifrou by měli šatnáři v turbanech vaše sandály hledat.

Jinde, kde podobnými úschovnami nedisponují, boty mnohdy “střeží” samozvaní vykutálení hlídači, kteří pak za své “služby” samozřejmě požadují bakšiš. I jiná potencionální nebezpečí ale číhají na bosé nicnetušící cizince: v místech, kde jsou součástí chrámového komplexu svatá jezera a nádrže, se bez bot dá na ghátech docela pěkně uklouznout. Realita je ovšem i taková, že u některých hinduistických svatyní je venkovní dlažba rozpálená minimálně na 60°C. Zajímalo by mě, jak to ti Indové dělají. Buď si už na to zvykli, protože tam chodí pořád a mají tudíž na chodidlech znecitlivělou kůži, nebo jsou to všichni fakíři a pálení horké dlažby silou vůle překonají. Já tedy fakírka nejsem, a když mě na nádvoří svatyně ve Fatéhpur Síkrí postupně asi 20 Indů požádalo, abych se s nimi šla vyfotit, musela jsem vždy chtě nechtě vystoupit ze stinného podloubí a zapózovat s nimi na rozpáleném dláždění. Samozřejmě mi málem “uhořela” chodidla, a to bylo teprve 10 hodin ráno. Jaké teploty asi dosáhne dlažba v pravé poledne?(Kromě toho mi nebylo jasné, co mají takoví fotogeničtí Indové a Indky z toho, fotit se s nudnou a nezajímavou Evropankou. I když se to zdá nepochopitelné, nakonec jsem usoudila, že jsem pro ně asi stejně exotická, jako oni pro mě. Někteří se mě snažili vyfotit i nenápadně mobilem. No dobře. Ať mají radost a mohou pak tu cizinku z daleké země ukazovat příbuzným a známým…)

Budhistů je v Indii menšina, ale setkali jsme se s nimi v Dharamsale a Mc LeodGanj, kde spolu s Dalajlámou žije v exilu i početná tibetská komunita. Obcházejí své stúpy a chrámy vždy zleva, po směru hodinových ručiček. V protisměru je to nepřípustné. Stejným směrem točí i svými modlitebními mlýnky a modlitebními válci, v nichž jsou prý tisíce svitků manter “Óm mani padme húm” (”Ó pane z květu lotosu”). Otáčením modlitebního válce prý člověk dosáhne stejné vnitřní vyrovnanosti, štěstí a uspokojení, jako by mantru osobně recitoval. Hlasivky si odpočinou, ale zase si oddaní věřící, kteří se modlí mnohokrát denně, můžou uhnat tenisový loket :)

V chrámu Namgyal v Mc LeodGanj jsem pozorovala, jak mniši provádějí svá rituální fyzická cvičení: ve stoji spatném nad dřevěnou deskou vždy nejprve sepnou ruce nad hlavou, pak pružně přejdou na kolena a na všechny čtyři. Následně provedou klik tím způsobem, že v rukou mají pozoruhodná “šoupátka”, jimiž popojedou dopředu po oné dřevěné desce. A pak se zase vztyčí. Přitom ještě drží v ruce šňůru posvátných santalových korálků a pokaždé, když sepnou ruce nad hlavou, pomodlí se “Óm mani padme húm”. Tatáž mantra je vyryta i na stovkách modlitebních kamenů, které buddhisté umisťují do hor a údolí. Na kopcích a kolem chrámů vlají na šňůrách tisíce žlutých, červených, modrých, bílých a zelených modlitebních praporků a vítr roznáší mantry na nich napsané do celého světa.

Jak Buddhovi, tak i nejrůznějším hinduistickým bohům se sluší přinést do chrámu nějaké obětiny. V Mc LeodGanj byl Buddha v chrámu naproti Dalajlámově rezidenci obdarován celými pyramidami ovoce a sušenek. V hinduistickém a džinistickém Khajurahu a ostatně i jinde obětují hinduisté bohům nejčastěji kokosové ořechy, sladký prasad a sladké bílé kuličky. V městečku Deshnoke poblíž Bikaneru v Rádžasthánu navíc věří v převtělení bohů do posvátných krys a za tímto účelem je také v místním chrámu s úspěchem chovají. V celém Krysím chrámu se jich volně pohybují desítky a stovky. Bráhmani jim podstrojují obrovské misky mléka, posvátný prasad a další potravu. Veliké štěstí pak znamená, uvidí-li člověk vzácnou bílou krysu, která je v Rat Temple snad jen jediná (viděli jsme). Ještě větší štěstí prý potká člověka, kterému přeběhne krysa přes nohu (to se nám nepoštěstilo). Podlaha chrámu byla celá ulepená od té sladké krysí potravy a večer jsem si sprchovala nohy i sandály déle než obvykle.

V Indii jsou zejména mnohé ženy velmi zbožné, neustále se pohybují okolo chrámů a jejich barevná sárí zpestřují starobylé chrámové dominanty. Často si s sebou nesou malé plechové konévky se svatou vodou a barevnými kvítky z různých keřů a stromů. Hinduisté věří v očistný účinek vody, a proto polévají jak sebe, tak i posvátná místa v okolí.

Sádhuové – asketičtí “svatí muži”, kteří se vzdali všech materiálních statků i rodinných vazeb, aby tak dosáhli očištění – se nacházejí buďto přímo v chrámech, nebo v jejich bezprostředním okolí, popřípadě u zdroje nějaké té svaté vody, vždy však v posvátných a poutních lokalitách. Svou vizáží připomínají živá umělecká díla: dlouhatánské vlasy a vousy mají mnohdy smotané do dredů a někdy nosí na hlavě malý drdůlek. Na obličeji barevný “make-up”, jehož odstíny se liší dle toho, jakého boha vyznávají. Bývají jen spoře oděni, ale modlitební korálky ze santalového stromu, semen lotosu a podobných rostlin, jsou pro ně nezbytným doplňkem. Za bakšiš se většinou nechají vcelku ochotně fotografovat.

Pokud na sádhua narazíte například v Šivově chrámu, pokyne vám, abyste se obřadně dotkli Šivova lingamu, namaluje vám na čelo červenou tečku rumělkou kumkum, požehná vám a požádá o obětní dary, jimiž mohou být zmíněné kokosáky, květinové girlandy, ale i finanční částka dle vašeho uvážení.Pokud na sádhua narazíte v nějakém “univerzálním” chrámu, zpravidla vám začne vyjmenovávat jednotlivé bohy a bohyně a ukazovat jejich sochy: “ To je Višnu, to je Šiva, tohle Ganéš, tohle Ráma, tohle Krišna, tamhle Lakšmí, Durga, Hanuman…”

Ve svatém městě Pushkaru jsme na ghátech museli podstoupit obřad, kdy jsme po místním bráhmanovi opakovali různá slova a části motlitby, následně jsme pak vhodili do jezera z malého talířku rýži, cukr, barevný prášek, kokos a ještě nějakou pátou ingredienci a nakonec nám bráhman kolem zápěstí uvázal barevnou šňůrku pro štěstí a vnitřní harmonii. Samozřejmě, že pak požadoval co nejtučnější příspěvek na chrám a dokonce mu nedělalo problémy vystavit nám na něj písemné potvrzení.

Obětiny lze zakoupit všude – hlavně girlandy z oranžových a žlutých afrikánů, jasmínu, lotosů a dalších květů. Můžete ale způsobit menší faux pas, pokud jen naznačíte touhu se chrámovými květinami ozdobit. Tak jako se to stalo mě, když mě napadlo, že bych se mohla nechat vyfotit s jasmínovou girlandou kolem krku a následně ji pak odevzdat sádhuovi v chrámu jako obětní dar. Malý kluk mě ale zmrazil se slovy: “To nesmíš, to není pro tebe, ale pro Šivu!” Dobře, chápu, že kokosáky se nemůžou sníst a pak obětovat Šivovi jen prázdné skořápky. Proč bych se ale nesměla vyfotit s květinami, které pak někomu dám, jsem příliš nechápala.

Co mě ale dostalo nejvíc? K těm kytkám se nesmí ani přičichnout!! Prý se tím zcela ztrácí jejich hodnota! A Višnu nebo Šiva nebo Krišna nebo Ráma nebo Lakšmí nebo Durga nebo Ganéš nebo Hanuman si prý ty květiny zaslouží jako první, čerstvé a “nepoužité”! I takový je hinduismus.

 

Typologie Indů

Po bezmála pěti týdnech v Indii přicházím na jistou věc. Je to klasifikace, podle níž lze rozdělit Indy do tří základních skupin: na hodné a přátelské, na ty vyčůrané a pak na naprosté trouby. Třetí skupina je kapitola sama pro sebe – zpravidla jsou zcela neškodní, nijak vám ublíží, ale na druhou stranu ani nepomohou a navíc se od nich dočkáte mnohdy neočekávaných překvapení.

Tak třeba: v Delhi si vezmete motorikšu od Lotus Temple do Paharganje. Snažíte se předem domluvit na ceně, ale rikšák neumí anglicky. Píšete cenu na papírek. Nechápe. Ukazujete na taxametr. Pokyvuje hlavou. Doufáte, že pochopil, odjíždí se. Zdá se vám, že to bere do New Delhi nějak oklikou, ale říkáte si, že je to třeba nějaká zkratka. Cesta se začíná značně protahovat. Několikrát opakujete, že chcete vystoupit u nádraží New Delhi Railway Station. OK, OK, ozývá se zepředu. Když už jste si jisti, že jede úplně špatným směrem (poznáte to podle odkrytého kanálu na silnici, který si pamatujete z předchozí cesty, kdy jste se stresovali, že do něj jiný rikšák zapadne zadním kolem, nakonec ho však umně objel, ale tenhle moula u něj proboha zahýbá vlevo, místo aby pokračoval rovně), začnete ho sami navigovat. Bohužel však neovládáte hindštinu a tak rozumí jen máločemu. Vděčně si vzpomenete na starousedlíky v Irsku na poloostrově Dingle Peninsula, kteří, ač mluvili jen galštinou, anglická slova “right” a “left” znali vždycky. No dobře. Chce to sice trochu pevnější nervy, ale ty už po pěti týdnech v Indii máte. Když snaživě gestikulujte, rikšák vás nakonec poslechne a otočí vozidlo vámi požadovaným směrem. Přitom však, jak se na vás po očku dozadu podívá, málem srazí na kruhovém objezdu motorku se třemi mladíky. Jeden z nich hlasitě nadává. Rikšáka to trochu rozhodí a začíná dělat chyby. Nakonec jste rádi, když konečně nalezne New Delhi Railway Station a zastaví hodný kus od ní i od Main Bazaru v Paharganji. Vrazíte mu do dlaně domluvenou sumu propocených bankovek a málem vás šlehne, když mele něco o bakšiši za své skvělé služby. Rychle odcházíte.

Nebo jiný případ: jdeme do pouliční jídelny pro místní, žádná turistická restaurace. V rámci uklidnění žaludku nechci dneska žádné ostré jídlo, jen suchou rýži a čaj. “Číšník” tvrdí, že suchou rýži nemají, ačkoli u sousedního stolu se s ní jeden Ind cpe – dává si totiž thálí, jehož součástí samozřejmě rýže vždycky je. Poukazuju na to. “Číšník” si přivolá poradce. Ten melodickou intonací začne vyvolávat: “Thálí, thálí? Čapátí, čapátí??” Ne, to jsem opravdu nechtěla, ani thálí s mnoha mističkami pálivých omáček, ani placky chapátí dnes ne. Píšu na papírek “PURE RICE” a strkám mu to pod nos. Aha, konečně se zdá, že chápe, ale prý tu rýži musí napřed uvařit. Po další půlhodině se konečně dočkám, jenom nevím, proč je součástí porce “zeleninová” obloha tvořená syrovou cibulí a půlkou citrónu…

U jídla v Indii se vůbec docela často dočkáte nějakých překvapení. Někdy vám dají tak obrovskou lžíci, že skoro připomíná naběračku, jindy vám místo lžíce dají ke konzumaci hlavního jídla čajové lžičky, ale zato hned dvě pro jednu osobu. Indický “chai” (čaj, výslovnost stejná jako v češtině, jen hodně přízvukujou závěrečné j) je někdy příšerně sladký. Kuře (pokud výjimečně je) bývá někdy zkažené (stalo se nám dvakrát) a někdy tak pálivé, že to hraničí se sebevraždou. “Zeleninový salát” je někdy jen okurka nakrájená na plátky. A tak podobně.

Poslední z případů je trouba na recepci v hotelu. Chcete jednoduchý, ale čistý pokoj, pokud možno se sprchou. Po prohlídce několika z nich zjistíte, že příliš čistý není žádný, no dobře, je to jen na jednu noc a zítra jedete dál, rozmazlení nejste, tak se to přežije. Trváte tedy alespoň na funkční sprše, byť studené. Už je dost pozdě a nechce se vám chodit hledat jiné ubytování. Trouba recepční vždy odemkne nějaký pokoj, roztočí kohoutky sprchy, zjistí, že voda neteče, zase zamkne, sejdete dolů do recepce, tam se chvíli radí s druhým troubou recepčním, ten ho pošle do dalšího pokoje, kde zase voda neteče… a tak se to stále opakuje, jen někdy je to v prvním patře a jindy až ve čtvrtém. Nakonec už mi dochází trpělivost, zkouším aspoň umyvadlo, tam se zdá, že voda teče. Roztočím sama kohoutky sprchy, nic. Dobře, umyjeme se v umyvadle, polijeme se kbelíkem. Ten tu je. Najednou sprcha “vybouchne” a oba nás ohodí studenou vodou. Aha, stačilo chvíli počkat… Ráno oba troubové recepční tvrdí něco o nějaké dani, co nám chtějí přirazit k ubytování, ačkoli jsme platili nocleh předem. Nesouhlasíme, cena už byla dohodnutá, měli to říct dřív. OK, OK. Odcházíme, a nikdo za námi neběží.

 

2 Responses to “”

  1. Marketa Says:

    Příspěvek o indických autobusech je zajímavý :)
    Jenom se mi nelíbí to bílé písmo na černém pozadí – bolí z toho oči.
    m.

  2. mundial-2018.com.pl Says:

    mundial-2018.com.pl…

    Photogallery » 2008 » Listopad » 6…

Leave a Reply